Po sedmdesáti letech a už zase...
Po sedmdesáti letech a už zase...
Svátky a výročí v posledních letech moc neslavíme. Většinou nás zajímá, zda bude volno, abychom mohli na hory, k vodě nebo na nákupy, každý podle své nátury. Koncem února však přijde výročí, které není svátkem a které se neslaví.
V neděli, 25. února si vzpomeneme, že právě před sedmdesáti lety se komunisté zmocnili naší země a zbavili národ svobody. Nejméně tři roky se na to připravovali, aby hned po únoru kradli, zavírali a týrali lidi, zničili ekonomiku země, rozvrátili morálku lidí. Jako nacisté i oni zavedli opět udávání, koncentráky a zřídili komunistické gestapo, StB.
Jak se vlastně komunisté k moci dostali? Vždyť Československá republika působila po válce dojmem demokratické země standardních evropských poměrů. Podívejme se tedy, jak na to ti bolševici šli.
Vybudovali centrálně řízenou stranu, která měla buňky ve všech krajích, městech, ulicích i fabrikách. Tuhá kázeň a plnění příkazů vrcholného vedení, to bylo pro komunisty zákonem. Cíleně pronikali do policie, do úřadů, do armády. Aby vyhráli volby v roce 1946, lhali o svých skutečných záměrech a slibovali občanům hory doly. Jak nebudou kolektivizovat, jak budou podporovat malé podnikání, že nikomu neseberou jeho majetek, jak budou tolerantní k víře atd. Sliby, sliby, sliby. Aby se jim tyto sliby podařilo dostat ke každému občanovi, pořídili si vlastní média a pronikali i do těch ostatních.
A když si před volbami v roce 1948 nesáhli na vítězství, sáhli po násilném puči. Ovládli zemi a soustředili ve svých rukách absolutní moc. Bez omezení, bez podmínek, bez kontroly. Ovládali ministerstva, dostali do svých rukou veškeré státní peníze. Kontrolovali policii, armádu i bezpečnostní služby státu. Znárodnili veškeré podniky a začali vysávat státní rozpočet. Vlastně nešlo o nic jiného než o gigantickou loupež.
Uplynulo sedmdesát let a měli bychom se ptát, zda jsme se poučili. Nehrozí nám opakované zhroucení demokracie? Nehrozí nám ztráta svobody? Vypadá to, že ne, protože přece žijeme ve zdánlivé standardní demokracii a zdá se, že jsme svobodní. Nebo je to trochu jinak? Proběhly nepochybně demokratické volby. Důsledkem je však situace, která demokracii ani nepřipomíná, ale připomíná spíše tichý, nenápadný puč k převzetí moci v zemi.
Moc se opět soustředila do jediných rukou. Máme tady premiéra s komunistickou minulostí, který je podezřelý ze stamilionových podvodů, který nedokáže vysvětlit, jak nabyl svůj obrovský majetek, který za svého předchozího vládního angažmá zvýšil hodnotu svého jmění asi o 40mld Kč, a který spolupracoval s StB.
Máme vládu jedné strany, bez důvěry a bez podpory, ale s absolutní mocí. Bez omezení, bez podmínek, bez kontroly. Ovládají ministerstva, mají v rukách veškeré státní peníze. Vláda podporuje byznys svého premiéra a chrání jej před trestním stíháním. Kontrolují bezpečnostní služby státu a obsazují dozorčí rady strategických státních podniků svými lidmi.
Stejná loupež jako před sedmdesáti lety, jen v jiných podmínkách a prováděná sofistikovaněji. Nevyřvávají svoje vítězství na náměstích jako komunisté před sedmdesáti lety. Nevykřikují, ale makají. Nenápadně, ale jistě směřujeme do totality.
Všichni, kdo si přejí žít ve standardní demokracii, všichni, kdo chtějí být svodní, se můžou vyslovit. Stačí přijít v neděli 25. února ve 13:00 na Václavské náměstí. Ukažme těm, kteří chtějí získat moc nad naší zemí, že si to nedáme líbit. Pojďme zaplnit Václavák!
Radomil Bábek, mluvčí organizátorů demonstrace
(článek byl 15. 2. 2018 uveřejněn ve Forum24)
