Evidence skutečných majitelů jako další nesystémová databanka státu

Evidence skutečných majitelů jako další nesystémová databanka státu (3. 1. 2019)

Na přelomu roku začala budit pozornost podnikatelů tzv. evidence skutečných majitelů. Ano, tato evidence existuje a to více než rok. Debaty o definici „skutečného majitele" a jeho uzákonění je ještě staršího data. Vzhledem k tomu, že se opět, jak už to tak (bohužel) v oblasti právní úpravy podnikání v posledních letech bývá, jedná o téma kontroverzní a rezonující, v tom posledním roce je možno vyhledat desítky různých článků a komentářů odborníků i laiků a já nemám ambici tvořit další. Opět bych se pokusil spíše o vypíchnutí nejdůležitějších a nejzajímavějších poznatků a skutečností a o jakési shrnutí ve vztahu k podnikatelům, s důrazem na ty menší a střední.

Nejprve snad tolik, že se jedná o evidenci skutečných majitelů právnických osob. U podnikatelů tedy typicky obchodních společností – veřejných obchodních společností, komanditních společností, společností s ručením omezeným, akciových společností, případně obdobných evropských entit. Tato evidence a regulace se tedy netýká živnostenského podnikání.

Skutečným majitelem je fyzická osoba. Nikoliv tedy například jiná obchodní společnost, jež je společníkem (vlastníkem) dané společnosti. Skutečným majitelem však v takovém případě může být a podle všeho jím bude fyzická osoba, která za právnickou osobu jako společníka jedná a koná – typicky statutární orgán právnické osoby.

Kdo je oním skutečným majitelem obsahově a fakticky? Zde nám napovídá zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, tzv. AML zákon, který za takovou osobu považuje fyzickou osobu mající sama nebo společně s osobami jednajícími ve shodě podíl na hlasovacích právech 25 %, případně 25 % na základním kapitálu, osoba, která takovou osobu ovládá, osoba, která je příjemcem 25 % zisku společnosti. Dále takovou osobou může být člen statutárního orgánu společnosti – typicky jednatel či člen představenstva, či osoba v obdobném postavení.

Jistě sami vnímáte absolutní neurčitost vymezení skutečného majitele. A to je potřeba dodat, že uvedené je pouze pomocným vodítkem a vždy je potřeba zkoumat faktický stav vliv konkrétní osoby. Jistě také sami vidíte, že naprostou většinu těchto informací a skutečností lze již dnes vyčíst z veřejného obchodního rejstříku. Jedná se tedy o další opakovanou úpravu a byrokracii. Nutno říci, že to nevychází pouze z iniciativy českého státu, ale je to převzetí práva EU.

Bezesporu se jedná o další nepříjemnou a obtěžující povinnost poctivých podnikatelů, jejíž přínosy jsou minimálně nejasné a nejisté. Proti té menšině, proti které dle všeho úprava míří, těžko reálně zapůsobí. To i proto, že nedodržení není trestáno žádnou přímou sankcí.

Vyděšení zde však dle mého není na místě. Ano, bude to bohužel další papírování, přemýšlení o tom, kdo u vás skutečným majitelem je a není, což jasně neříká ani zákon a neví to patrně ani ti, kdo by měli, ale jak už bylo řečeno, valnou většinu dat dnes již máte, vedete je, aktualizujete, uvádíte v obchodním rejstříku.

Od 1. 1. 2018 k tomuto navíc přibyla povinnost podat návrh s těmito informacemi a daty do evidence skutečných majitelů, kterou zřídila novela zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Zde je další paradox úpravy, rejstříkový zákon (založený na veřejnosti údajů) zřizuje neveřejnou evidenci skutečných majitelů. Do evidence budou mít přístup taxativně vymezené (státní) subjekty – například soudy, exekutoři, ČNB, banky, Finanční analytický úřad, správci daně, NKÚ atd. V budoucnu se však v návaznosti na evropskou úpravu předpokládá veřejnost této evidence

Po celý loňský rok byla tato povinnost osvobozena od soudního poplatku, změna pro tento rok fakticky spočívá v tom, že je návrh zpoplatněn soudním poplatkem 1.000,- Kč. Na závěr otázka sankcí, která vás asi velmi zajímá. Platí, že za nedodržení popisované úpravy nehrozí v současnosti žádná přímá právní sankce. Faktické sankce se z logiky nabízejí. V jedné rovině je to jakési vzbuzení negativní pozornosti, které může vést například až k odmítnutí služeb ze strany banky v kontextu AML zákona, dále je to zejména nemožnost účastnit se veřejných zakázek, kde je povinností zadavatele si ověřovat informace v evidenci skutečných majitelů.

Mgr. Petr Bauer